dohovořit se
[dohovořɪt se]
(3. j., 3. mn. -ří se, rozk. -ř se, čin. -řil se, podst. jm. -ření (se))
sloveso dokonavé
knižní
1. (kdo se dohovoří {s kým; na čem; o čem; že…})
dosáhnout shody, dohody ve věcech, o kterých se vyjednává syn. domluvit se 1, dohodnout se:
Dohovořili se s majitelem na návštěvě domu.
Nejsme schopni se nějak rozumně dohovořit.
Dohovořili se, že za ní ještě před odletem zaběhne.
2. (kdo se dohovoří {jak; s kým; kde})
vyměnit si myšlenky prostřednictvím (cizího) jazyka, gest ap. syn. domluvit se 2, dorozumět se 1:
dohovořit se rusky
Dokázali se dohovořit v angličtině i francouzštině.
Při cestování jsem se vždy všude dohovořil.
nedokonavé k 1, 2 → dohovořovat se
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)
[dohovořɪt se]
(3. j., 3. mn. -ří se, rozk. -ř se, čin. -řil se, podst. jm. -ření (se))
sloveso dokonavé
knižní
1. (kdo se dohovoří {s kým; na čem; o čem; že…})
dosáhnout shody, dohody ve věcech, o kterých se vyjednává syn. domluvit se 1, dohodnout se:
Dohovořili se s majitelem na návštěvě domu.
Nejsme schopni se nějak rozumně dohovořit.
Dohovořili se, že za ní ještě před odletem zaběhne.
2. (kdo se dohovoří {jak; s kým; kde})
vyměnit si myšlenky prostřednictvím (cizího) jazyka, gest ap. syn. domluvit se 2, dorozumět se 1:
dohovořit se rusky
Dokázali se dohovořit v angličtině i francouzštině.
Při cestování jsem se vždy všude dohovořil.
nedokonavé k 1, 2 → dohovořovat se
Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971)